Čápek cestovatel

Takhle nějak vypadal kapr Čápek (Tina Vanhove  |  unsplash.com)Takhle nějak vypadal kapr Čápek (Tina Vanhove | unsplash.com)

Byl jednou jeden půvabný venkovský dům s velkou zahradou. Zahrada byla plná krásných květin, keřů a stromů. Bylo to velmi poklidné místo.

Uprostřed zahrady leželo kulaté jezírko s čistou, chladnou vodou. V jezírku žil červený kapr a byl to docela zvláštní týpek.

Lidé z domu si brzy všimli, že jde o neobvyklého jedince. Kapr totiž většinu dní trávil nehybně, přímo uprostřed jezírka.

Mimochodem, takhle mu přišli i na jméno. Někdo, kdo se jednou podvečer díval z balkónu domu, poznamenal, že ryba vypadá jako červený čep černého kola. Ten člověk byl evidentně inženýr. Malá holčička pak nakreslila kulaté jezírko s rybou uprostřed s názvem „Čáp“. Jméno se uchytilo a kapra pak již nikdo nevolal jinak než "Čápek". Nikdo neměl to srdce opravovat pravopis dítěte a vysvětlení návštěvám, proč má ryba jméno „Čápek“ a ne „Čepík", vždy vyvolalo úsměv.

Kapr se však stále odmítal pohnout, a tak lidé postupem času přestali být tak veselí. Každým dnem se o Čápka báli víc a víc. Koneckonců to byla drahá ryba.

"Proč Čápek neplave kolem? Jezírko je přece dostatečně prostorné."

"Chybí mu nějaké vitamíny, nebo je nemocný?"

Pořídili si testy kvality a teploty vody, s odborníky na zahradní ryby konzultovali vylepšení Čápkova krmiva. Dokonce ostříhali keř růží, jehož okvětní lístky plavaly po hladině, pro případ, že by to Čápka obtěžovalo. Ale nic nepomáhalo.

Krátce řečeno, Čápek byl melancholická ryba. Cítil, že v životě jde o víc, a bolestně po tom toužil.

Své jezírko měl rád, ale i přes svou příslovečně krátkou paměť ho znal až příliš dobře. Ve skutečnosti — kdybyste mluvili rybí řečí — by vám byl schopen poskytnout prohlídku každého litru vody v jezírku. Čápek cítil i krásu mimo jezírko. Barvy, hra světel a stínů a tlumené zvuky byly úžasné, ale jejich nepřístupnost ho každým dnem skličovala o něco víc.

Čápek nakonec došel k závěru, že nemá kam jít, že není nic, co by mohl objevit, že jeho život vlastně nemá žádný smysl. A k tomu všemu se ani neměl komu postěžovat. V zoufalství se rozhodl uchýlit se na místo, které bylo od všeho nejdál.

Ale střed jezírka Čápkovu chmurnost jen zvýrazňoval. Postupem času začal věřit, že osamělost je jeho osudem. Začal si ve své samotě libovat. Představoval si, že je v čistém středu světa, na tom nejsladším místě. Sám v hlavní lodi své katedrály. Tak blízko nirváně, jak jen může být. Jen jeden krok od nicoty.

Čápek nakonec přestal jíst. Jen tam visel zavěšený a nehybný uprostřed svého jezírka.

Lidé v domě viděli, že Čápek chřadne. Obávali se, že by mohl brzy zemřít. Netušili však, co ještě by mohli udělat.

Holčička bydlící v domě vedle jezírka velmi milovala zvířátka. Jednou v neděli u snídaně děvčátko prohlásilo: "Myslím, že Čápek je smutný, protože je uprostřed jezírka!" Velcí lidé se usmívali tak, jak se usmívají velcí lidé, když roztomilé malé dítě řekne něco samozřejmého, a dál jedli svá vařená vejce a toasty. Až když došlo na kávu, jeden z dospělých zamyšleně pronesl, že by na té myšlence něco mohlo být. "Představte si, jen tak pro zajímavost, že by jezírko nemělo střed — mohl by tam ten kapr chodit trucovat?"

Lidé z domu se obrátili na zahradnickou firmu a o týden později Čápek zpozoroval obrovský stín visící přímo nad svou hlavou. Přestože byl mimo jeho živel, rýsoval se stále blíž a větší, a to ho velmi vyděsilo. Čápek s instinktivním trhnutím unavených ploutví opustil střed jezírka a schoval se ve vodních rostlinách u břehu. Pak se ozval dunivý rámus, všude byla spousta vln a voda se stala neprůhlednou bahnem.

Lidé z domu poděkovali dělníkům a ulevilo se jim, když viděli, jak těžký jeřáb opouští jejich pečlivě pěstěný trávník.

Úkol byl splněn. Právě na místě, kde bývala hlavní loď katedrály, byla hladina jezírka proražena velkou skálou. Vytvořila tam vlastně jakýsi ostrov. 

Dlouho poté, co odezněla poslední vlnka a bahno se usadilo, Čápek váhavě vyšel z úkrytu a rozhodl se zamířit zpět doprostřed jezírka. Jenomže tentokrát ho nemohl tak snadno najít. Čekal ho hned za rohem, ale nebyl tam, a tak plaval a plaval podél nekonečných břehů. Když se unavil, najedl se a pak hledal dál.

Dnes je Čápek stále na své cestě a dychtivě plave v upřímné naději, že se jednoho dne dostane do toho nejnaplňujícího místa, do hlavní lodi světa, na nejsladší místo, do svého cíle.

A lidé z domu jsou rádi, že Čápka zase vidí usilovně plavat. Má dobrou chuť k jídlu a vypadá velmi zdravě.

Tomáš Fülöpp
Sint-Agatha-Berchem, Belgium
April 19, 2022
Tomáš Fülöpp (2012)

Related linksRelated links

Tagsrybníkrybafilosofieiluzeosamělostcílnadějeskálacestacestovánívacilandoessaytranslation
LanguageCZECH  ENGLISHInternal linkLink pointing back to this entry Content typeARTICLELast updateOCTOBER 20, 2018 AT 01:46:40 UTC