Zpěvy staré Číny (přebásnil Bohumil Mathesius)

Edited by Vacilando. Last updated 1. September, 2016.

Čtyřverší na Li Po

U džbánku vína Li sto básní napíše,
noc dospí v hospodě, když měsíc dozáří.
Císař pán pozve jej, Li s díky odmítá:
- Jsem přece vína bůh, ó pane císaři !
 
Tu Fu
 

Když čekala jsem ...

... na mramor schodů
závoj jíní pad,
podzimní noci vlhkem
zvlh mi šat -
i šla jsem domů.
Jasně zacinklo
mé křišťálové portiéry sklo :
a omželý jak střípek zrcadla
nad buky stála
luna prochladlá.
 
Li Po
 

Tři kumpáni

Jasmínu loubí. Sedím u vína,
zve dobré druhy dobrá hodina -
a já jsem sám. Vtom náhle nad strání
kulatý měsíc se mi uklání,
já jemu. Se mnou v nebes modrý klín
můj kývá stín.
Společnost poklonami nešetří -
tak byl jsem sám, a teď jsme tři.
Chce měsíc pít. Jak mám ti podat číš?!
Stín zdvíhá pohár. Copak nevidíš,
že dneska za vás oba
pít musí moje hříšná nádoba?
 
Co je to ale, chlapci rozmilí?
Já piju - vy jste z toho opilí!
Měsíc se motá, žvatlá ke stínu,
ten se snítkou zas tančí jasmínu,
jen já tu sedím klidně při víně,
jim připíjím a v dobré hodině.
Tož loutnu sem, a píseň se mnou notˇte,
pak na kutě mě, chlapci, doprovodˇte,
vždyť do jedné se vejdou postele
kumpáni světlé noci veselé.
A zejtra navečer, až první hvězdy vzplanou
u vína v loubí, chlapci, na shledanou!
 
Li Po
 

Krčma na jaře

Sedm bílých koní
letí.
Jarní vítr honí
je kol zkvetlých snětí.
Před hospodou - přijde host? -
starý krčmář seděl.
Sedm jezdců vyklání se z postříbřených sedel.
Sedm jezdců - všechněm dost:
mladé jaro, děvče šumné, staré víno.
Sedm jezdců s koní seskočilo
 
Li Po
 

Dumy tiché noci

Na bílém loži probouzím se tich,
svítí to měsíc - či sem napad sníh?
Pozvedám hlavu: hledím na měsíc,
skláním ji: myslím na zem otců svých.
 
Li Po
 

Válka v poušti Gobi

Krev pije chtivě písek pouště Gobi,
krev kane z hvězd a země jeden sten;
lehátko vůdcovo dnes děvče neozdobí,
vůz jeho s kosami již čeká zapřažen.
A všechny země do plamenů vzplály.
posli ženou se nocí úprkem.
Jde vražda - v praporce se místo roucha halí -
smrštˇ písku žlutá víří bojištěm.
 
Knížete Lu Lana, hle, hlava v písku leží.
Chánové mnozí klesli, nevstali.
Ve vojáků vous jinovatka sněží,
o lidský mozek rvou se šakali.
Vítězství letí - stříbrný roj ptáků -
po štafetách až v palác k císaři.
Vojáci táhnou domů, štěstí v zraku;
u cesty klečí ženy - sochy bez tváří.
 
Li Po
 

Ve Východních horách

Doma ve Východních horách
nebyl jsem řadu let ...
Kolikrát v Bílém dole
beze mne jasmín kvet?
Oblak tam beze mne zmizel
do dálky samotný ...
Za který dům jsi klesal
měsíci stříbrný? ...
 
Li Po
 

Po bitvě

Hovím si v sedle svého nepřítele.
Hnědáku, k domovu teď jedem jeden skok!
Vzduch odpočívá od kopí si třesku,
jen bludný šíp jak komár zabzučí.
Jde bílým pískem luny chladný krok.
V pevnosti vzaté občas zabručí
tlumený buben, opojený gong.
Štíhlé údy
v hedvábí lesku -
zřím děvčata tančit.
Ryb mnoho dneska mřelo v rybníce.
Můj zlatý meč je v pochvě temně rudý
a jako huspenina lepí se.
 
Li Po
 

Rak

Jen vypij, bratře, tři sta číší vína,
strast opustí tě jako žena lína
a budeš svoboden:
když v světě smutků víc než číší - zbývá
být věčně opojen!
Proč hladem slávu si jak jiní vydobývat?
My na terase chceme líně snívat.
Rudého raka rozčtvrť! Je už dovařen.
Čtvrť strast, čtvrť zármutek, čtvrť bídu
bratře, sten -
my vysajeme je až tvrdé po krunýře,
skořápky tady v kupky navršíme
k pohárům, jež jsme dopili:
na křídlech věčnosti tep času přehlušíme,
přejedlí smutkem, vínem opilí.
 
Li Po
 

Perly a růže

Když jsem ráno růže
v hedváb vyšívala,
trošku jsem si vzdychla.
Do prstu mě jehla píchla:
bílá růže
zčervenala.
Ve válečné dáli
dlí můj milý.
Slyším dusot koní?
Jeho koní?
Ne - to mé srdce mi jak mladé hříbě zvoní.
Slzy v hedváb kanou
bez konce a cíle:
Ruka má je vetká
tam jak perly bílé.
 
Li Po
 

Píseň o starosti

Když starost přichází, tu píseň umlká
a mrtvý cvrček ten už necvrká ...
O-hé! ...O-hé! ...
Ctná vína lisuješ, ó pane, v tlustém sudě,
já štíhlou loutnu mám, jen mečík v pochvě rudé.
Pít víno, v loutnu hrát se dobře hodí jen,
když zlato v sáčku je, meč z pochvy netasen.
O-hé!
Je nebe věčné. Kéž dá věčnosti půl zemi!
Jak dlouho těšit se ze světa, vína je mi
Sto let - to je málo, sto let je příliš moc:
Za každým životem přec zívá hrobu noc.
O-hé! ...O-hé! ...
Vidíte: v údolí svitu měsíce
jak zmrzlých po hrobech tam skáče opice,
jak vřeští, cupotá, hle - brzy začné výt! -
Teď plné číše sem! Teď bratři, čas je pít!
O-hé! ...O-hé! ...
 
Li Po
 

Vítěz se psem a černou korouhví

Vítězství! Smím si v černý vlas je vplésti,
ač tvrdá rána chlípí v prsou kdes.
Korouhev černou v křečí ztvrdlé pěsti
jdu bojištěm. Je večer. Já a pes.
Pes štěkal, kde na nepřítele pad;
je kolem mrtvol jako plev.
- Žer těla jejich, máš-li hlad,
a chlemtej krev!
Psův zrak dí: Bratře, krev a krev!
A skáče, líže moji horkou ránu.
Tak jdeme spolu příštímu vstříc ránu,
já a můj pes a černá korouhev.
 
Tu Fu
 

Volavka stříbřitá

Hláď vodní šedá v dálku rozlitá,
volavka nad ní krouží stříbřitá.
Na hrázi stojím oči rukou stíně.
Dívám se tiše po krajině.
 
Li Po
 

Konec jara

Opřeni o sebe jdem ostrůvkem,
já a má hůl, truchlíme potají,
že jaro opouští nás nevěrné.
Ve větru tančí vrby rozverné
a na hláď vod s koketním úsměvem
záletné lístky květů slétají.
 
Tu Fu
 

Nástup

Koně supí, káry řvou,
vojáci táhnou se šípy luky.
V oblaku prašném přes mosty jdou čety,pluky;
otcové, matky, ženy a děti s nimi jdou,
za šat je chytají, údy jim hladí pro pocel krátký:
žen smutek stoupá mlhou a padá deštěm zpátky.
Dí lidé: odkud? kam? proč? Co z vás udělali?
Vojáci klnou: vpřed...a na pochod...a vpřed...
Nám bylo patnáct let, když na sever nás hnali -
teď rozkaz na západ...vpřed...a na pochod a vpřed
Když povolali nás, tu černá rouška kryla
mladou nám hlavu, dneska pobělila,
my vrátili se - v novou válku jdem.
Nenasytný císařův je hlad po vládě světa.
Před ním jako dým se tratí tisíců dech lidí.
Marně ořou naše ženy-bodlák v polích vzkvétá-
marně ořou, jenom trní na nich jednou sklidí.
Válka žhne jak oheň žravý, žere muže, chlapce,
život lidský neplatí dnes víc než psa či vrabce.
 
Tu Fu
 

Před stářím, kdo dneska ještě v úctě se tu sklání?

Běd mám ještě víc, ó bratři, malovati?
Ani zima nepřeruší divoký běh zbraní;
rodiče? - Ti na to ještě daně platí ...
Kéž až naše ženy budou
čekat těžkou chvíli,
kéž by jenom chlapce nerodily.
Dceru v lože sousedu dáš jako prázdnou číši,
syn však shnije nepochován,nezahrabán v poli...
Císaři, zdas v Ku Ku Nooru ve snu břeh zřel holý,
kde to z kupek lidských kostí vlhkým chladem čiší
tam, kde křičí noví mrví
starým mrtvým ve sny?
Tmou táhnou oblaka, dští studeně, a hoře
z tisíců úžlabin se řine se skal v moře.
 
Tu Fu
 

Verbíř ze Šihao

Klesalo slunce. Chtěl jsem právě spát.
Šel sivý mužík prašnou silnicí:
na vršku zdi sed, pusté vesnici
verbířskou píseň začal notovat.
Jde stará žena, v slitý kupku žal,
dí - slova duní, kamení jak řada
když do bezedné studny temně padá:
- Tři syny měla jsem - tři císař vzal.
Psal včera nejstarší - eh, nadarmo!
Psal: žiju. Žije? - Válečná když doba?
Ti druzí v poli zůstali mi oba,
šli, černí voli, černé jařmo.
 
Tu Fu
 

A ty chceš muže? Tady? Blázníš snad?

Zde jen mé vnouče v stínu matky stojí.
Hlad mají oba. Pro nahotu svoji
z polního kvítí pletou sobě šat.
Co chceš tu muži? Mne snad bys ty rád?
Hrst starých kostí - půjdu, je-li třeba,
vojákům tvým já budu péci chlaba
a ve stanu s tvým vůdcem budu spát. -
Křik její nářkem sovím táh se v dál,
bolesti vlny do vsi pusté bily;
když ráno vstal jsem, den už smál se bílý
a sivý mužík na zdi skřehotal.
 
Tu Fu
 

Stoupal jsem na hory ...

Vysoké nebe. Ostrý vítr skučí.
Opičák vřeští žalostně a sám.
Ostrůvek. Písek. Vlna na břeh tluče.
Létají bystře ptáci tam - sem, tam.
A bez rozdílu všude listí padá,
letí a šustí, krouží, třepetá.
Bez konce řeka klidná hrbí záda,
přitéká, teče, teče, odtéká.
Podzimek kalný rozpřáh náruč svoji.
Já býval všude vždycky jenom host.
Na terasu vyjdu opuštěnou:
bolesti v žití bylo dost a dost.
Zkrušen jsem proto, že ve vlasech ráno
jsem po prvé nit bílou objevil? -
Dnes po prvé jsem mdlý a rozteskněný
černého vína číšku odstrčil.
 
Tu Fu
 

Noční jízda

Půlnoční vítr
kolébá travou
na nízkém břehu.
Opuštěn nocí
pod keři růží
plyne můj člun.
Ligotá hvězda
nad odlivem.
Tajemství plný
zažloutlý měsíc
vypíjí vodu
plaší mi vlny.
Dílo mé dalo mi slávu -
co mohlo dílo víc dát?
Zestár můj život.
V daleku dní se
nebe a země
míhá se, kmitá
jak třepot racků
nad pískem.
 
Tu Fu
 

Na lukách u řeky

Obláčků stádo teplý vítr shání,
sám toulám se u řeky lučinami.
Dí lidé: Ten se má, ten starý pán!
A nevědí: jdu k štěstí - smířen, sám.
 
Lidová píseň
 

Jízda

V oblaku páry letíme -já i má brůna,
Zahnědlé lesíky pádí mi vstříc jak psi.
Chrám. Gong zní ránem. Kosé slunko visí
jak přicloněná lampa klanou mlhou.
Hle, štěstí: koně mezi koleny
tak letět zlatem polí zrosených!
Šíp. Padám. Zvoní zem. Kůň vzepjatý
do světla stoupá. Z prázdných očí
trčí mu hrůza jak černá věž.
 
Neznámý autor
 

Tam nahoře

Tam nahoře u řeky Čele,
tam nahoře pod kopci Jin -
tam sklopená číše nebes
kryje mou chudičkou zem.
Tam vysoko klene se nebe,
tam široko stele se zem,
vítr tam do travin bije
a do ovcí s beranem.
 
Lidová píseň (ze Severu)
 

Já jsem byl opilý ...

Já byl jsem opilý a dlouho sladce dřímal,
a když jsem doslechl, že jaro záhy mine,
přidal jsem do kroku,
pak s mnichem v cele stinné
jsme potlachali si - kos venku jasně zpíval:
tak protek žití den. Jak - to jsme nevěděli.
 
Lidová píseň (z Jihu)
 

Zab kohouta ...

Zab kohouta, jenž věčně plaší noc,
zab kohouta jenž přivolává den:
na vlnách tmy se chceme kolébat
až na věčnosti lem.
Lidová píseň (z Jihu)
Přišel jsem za tebou ...
Přišel jsem za tebou, venku ač sněží,
přišel jsem, venku ač chladně je,
otevři dveře, viz: v mokrém sněhu
tají mé šlépěje.
 
Lidová píseň (z Jihu)
 

Hrob válečníkův

Zpod sněhu ven se dere prvosenka.
Nad jeho hrobem dětský pláč jen mží.
nás, od žití jež dělí stěna tenká,
východ ni západ slunce nevzruší.
A přece stále potok loukou pádí,
vždy znovu podzim tykve pozlatí
a stále nově luna ženy svádí,
vždy bude cvrček v trávě cvrkati.
Bylo jich mnoho, pevně koně vedli.
Tisíce bitev sláva - prachu mrak.
Co z hrdinství? - Jen pahorek ssedlý;
na něm jak oheň kvete rudý mák.
 
Konfucius
 

Vojenská písnička

Vojáku, tys můj kamarád
jdeš sem mnou bok po boku:
císař pán něco poručí,
a žádné děvče v náručí.
Vojáku, tys můj kamarád
jdeš sem mnou bok po boku:
Vojáku, tys můj kamarád
až meč vyklouzne ti z rukou,
můj podchytne tě těžký štít
a chci ti jako bratr být.
Vojáku, tys můj kamarád
až meč vyklouzne ti z rukou.
Vojáku, tys můj kamarád
až zbělejí nám kosti.
Jde žlutá pára z měsíce,
z bambusu vřískne opice.
Vojáku, tys můj kamarád
až zbělejí nám kosti.
 
Ši Čing
 

Na mne-li myslíš

Na mne-li myslíš
ještě jen trošinku,
vykasám sukýnku,
přebrodím řeku Cen.
Když na mne namyslíš
už ani trošinku -
inu, jsou na světě
jiní přec, blázínku!
Na mne-li myslíš
ještě jen trošinku,
vykasám sukýnku,
přebrodím řeku Vo.
Když na mne namyslíš
už ani trošinku -
inu, jsou na světě
jiní přec, blázínku!
Ši Čing
Odpověď
Má stará hlavo
dnes už milujem
jen ticho samoty.
Ta srdce nezvichří,
ran balsám chladný.
Domova lesy,
cíli nejdražší!
Jde vítr z borovic,
mé stužky rozplétá
a od náší.
Na horách měsíc,
loutna tiše zní.
Života moudrost?
Píseň rybáka
zpívaná z dálky
přes vod bezmezí.
 
Wang Wei
 

Potok u domu pana Luana

Sviští a skučí
do deště vítr podzimní.
Bystřina tluče
do břehu mezi kameny.
Do vody skáču -
v kapičky roztříštěna
vzlétá ...
Volavka vyplašená
se vrací.
Slétá ...
Wang Wei
Lüančijské peřeje
Podzimek šedivý na řeku mrholí.
Do bílých balvanů bije proud peřejí,
zpěněných peřejí; mělkými tratoly
brodí se volavky vážnými kročeji.
 
Wang Wei
 

Píseň na rozloučenou

Že lásky hodna je,
já mnil.
Pak opustil
jsem sám a tich
bohatých stolů jasný smích.
Když jsem šel,
kapala více větrem zmítána.
A kape ještě.
Voskové slzy ty budou kanout
do rána
 
Do Mong
 

Vzpomínka

Tady či tam
(ó vzdálené země!)
jsem sám.
Temně a líně
srdce mi bije
a ani víno
je nevybičuje.
Uzounkou tvář měla,
do špičky prsty,
podlouhlou dlaň.
Sne, snívej o jejím kraji.
Myšlenkou naň
naplň mou hlavu.
Mrtvá jen srdce
dala mi slávy
přehořkou daň.
 
Do Mong
 

K daleké hraniční hoře

K daleké hraniční hoře
odejels, příteli,
rok už pod tvými prsty
se prsy mé nezachvěly.
Zhubeněls jistě v boji,
na zimní stříhám ti šat:
užší jej musím střihnout,
užší než dosavad.
 
Liu Jü-hsi
 

Piju víno a dívám se na květy růží ...

Zas piju dnes po dlouhém, dlouhém čase
navečer sám před keřem růžovým:
dnů kalná mha zas jednou rozpukla se,
zkoralé srdce v číši namáčím.
Pelyňku kapka do číše přec kane:
kdyby ty růže mluvit dovedly,
snad řekly by: ne pro vás, starý pane,
my, růže, dnes tak pěkně rozkvetly!
 
Liu Jü-hsi
 

Píseň o bílých hlavách

Bílý je v horách napadaný smích,
bílá je luna v polích oblačných.
Když mého pána rozdvojil se cit,
proč - jeho žena - mám tu déle dlít?
Číš naposledy vínem naplním,
odpluji odtud v svitu měsíčním.
Vlny mne Jukou budou kolébat,
též dvojí se: na východ, na západ.a navždy. - Srdce, co jsi těžké tak?
Proč ,nevěsty, vám slzy kalí zrak?
Váš druh je věrný. Smát by jste se měly:
vždyť společně vám hlavy zbělí
a budou bílé jako horský sníh
bílé jako luna v polích oblačných.
 
Wen-čün
 

Vějíř

Vějíři z hedvábí, ty lichotný a hladký,
ty sněhu bělejší, bělejší jinovatky,
jak luna kulatý, když kráčí oblohou
jdi k němu, vějíři, jdi za mne nebohou!
Buď ve dne, v noci s ním, skýtej mu doprovod,
tvůj vánek chladivý měj vůni stiných vod!
Pak - chladný podzimek až lehne do kraje
a žlutým listovím si vítr zahraje -
on v skříně zásuvku tě hodí nedbale
jak symbol, vějíři, znak lásky nestálé.
 
Pan Cie-jü
 

Sníh nad řekou

Přes hory poslední
ptáků tah.
Nevidět stop už
na cestách.
Starý muž na křehkém člunu.
Z řídkého lýčí
klobouk má, šat :
bude mu zima.
Osaměle
v ledové řece
čeká udice.
Třpytivý, drobný
sníh kose bije
do starce, řeky
třeslice.
 
Li Cung Jüan
 

Fragment

Smutná jsi, noci podzimní!
Měsíc jasně svítí!
Všechno spí.
Člověk jde s ženou svou, bolestí,
po bílém jíní.
Dívám se na Mléčnou dráhu;
kačírek - slyšíš, - kách!
Byliny, voňavé byliny na horách!
Myslím na tě, a ty o tom nevíš!
 
Lu Čao-lin
 

Jívy u mostu přes řeku Fyn

V tom ktraji tu já už jednou žil,
někdy a nevím kdy.
To já se jenom navrátil
do rodné krajiny.
Chvějivé jívy, stařenky,
co nad vodou spí,
jenom mne shlédly, hnedky se
roztřásly radostí.
 
C'en C'an
 

V Čžunnanských horách se dívám na daleký poslední sníh

Vysoko, chmurně do nebe ční
čžunnanských hřeben hor.
Bílá tam skvrna: poslední sníh
u kraje oblaků.
Za leskem oblačným nebes květ:
světelný, jasný, zářivý kout.
Do mého města odtamtud padá chladného větru proud.
 
C'ui Jung
 

Co jsi mne opustil ...

Co jsi mne opustil,
sama jsem zůstala,
samotna musím tu
žít ;
ruka má marně
rozplést se chystala
zmotanou klubka
nit.
Co jsi mne opustil,
vadnout jsem začala,
po světě chodím jak
stín;
jsem jako úplněk,
co noc je ze mne,
milý můj,
míň.
 
Čang Čiu-ling
 

Na Manském chlumu

Na Manském chlumu k městu zády
jsou starých mohyl přímé řady.
Tisíc let nad nimi šlo -
a pod nimi je město Po,
kde, večer když se nakloní,
zpěvy a zvony zazvoní;
na chlumu však neslyší nic,
jen cedrů šum, šum borovic.
Šen Č'üan-č'i
Jdu kolem krčmy ...
V těch kalných, těžkých, krutých dnech
já piju, co mi stačí dech,
doby se propíjím chluší
bych zachránil svou duši.
Kam slunka boží zář se lije,
pít bude se a pilo, pije,
že všechno pije - každý ví! -
a já mám být sám střízlivý!?
 
Wan Czi
 

Nezdárné děti

Mám šedivou hlavu a sval mi změk;
z mých synů se žádný nepoved:
A-šu (let šestnáct) je líný jak veška,
A-s'üan (let patnáct) číst neumí dneska,
Jung a Tuan (těm třináct je let)
oba mi tvrdí: je dvakrát dvě pět,
A-t'ung (let devět) jen po stromech lozí -
vypijme číši: tak tomu chtí bozi!
 
T'ao Jüan-ming
 

Marná návštěva u horského mnicha

Kmen borovic mhou něžně stínován:
ptal jsem se hocha: Nevíš, kde je pán?
- Je na horách, bylin sbírá tam,
kryje ho mha a kde je, nevím sám.
 
Čia Tao
 

Při pohledu na město Nanking

Mží lehce na řeku a trávu na březích.
Šest dynastií přešlo jak racků smích -
a s hradeb paláce bez citu na to zří
zalaných řada vrb v nádheře smuteční.
 
Wei Čuang
 

Výjev pozdě na jaře

Dokořán okno - sedím, čtu a sním
o Knize proměn. Vlaštoviček pár
se kmitá kolem police mých knih
a za listem list jako kapky deště
mi tuš kane s korun okvětních.
Čtu Knihu proměn, nemyslím,
jak dlouho bude letos jero ještě.
 
Je Li
 

Lotos

Květino lotosu, svůj čepec zelený
do vody namáčíš, když vítr povívá,
však rudá se a nahá objevíš,
když jista jsi: nikdo se nedívá.
 
Čen Ngo
 

Duch jeseně

Za mladých let,
za mladých let
jsem šťastně žil,
v podkroví denně vylézal a psal
tam verše, v nichž byl padělaný žal
a lidské bídy padělané zlo.
Na sklonku let,
na sklonku let
já okusil,
jak hořkotrpce chutná lidský žal,
a nemám co bych ještě opěval,
než - "Podzimku ty jasná hodino!"
 
Hsin Č'i-či
 

Otázka příteli

Zelený džbán
pln mladého vína
Červená hlína,
z ní nizounký krb.
Sníh se spustí dnes k večeru.
Smím k nám třem
tě poprosit?
Přijď!
Budeme pít.
 
Po Cü-i
 

?

Tak čtenáři pozdní veršů mých,
až k nim se nakloníš,
po staletích a staletích
možná že ucítíš,
jak smolnou vůni borovic
starého smutku dech:
ssaj tiše jej a pokorně
a dětem svým jej trochu nech!
 

  
Bohumil Mathesius
 
Czechoslovakia

 China poetry Czech Bohumil Mathesius

Return to the article list.