Nové zpěvy staré Číny (přebásnil Bohumil Mathesius)

Edited by Vacilando. Last updated 24. July, 2015.

Nápis na domě pana Li Po

Když, poutníče,
v ten domek příjdeš sem,
pít můžeš,
co se hrdlu uráčí -
verše však nepiš:
mistr bydlí tu!
 
Neznámý
 

Seděl jsem sám ...

Seděl jsem sám a sám jsem pil,
mrzoutsky čelo vraště.
Lupínky květů padaly
v záhyby mého pláště.
Opile vstal jsem, těžce šel -
měsíc mi cestu poví!
Do dálky pustá pole šla
A ptáci spali v křoví.
 
Li Po
 

Pavilon z porculánu

Jezero jasné v temně modrém světle -
ostrůvek - na něm malý pavilon
se sloupky zelenými, bílými,
pavilon z porculánu.
Pružného tygra napjatý jak hřbet
vrhá se na malinký ostrůvek
z nefritu můstek.
Na terase sedí tam Li Po
s přáteli při víně a v náladě.
Jak plachty na jezeře nadouvá
vítr jim šat.
Čas prchá. Hovoří se sem a tam,
historky rodí se a zmírají,
tu a tam někdo šoupme do týla
kulatou čapku, rukáv vysouká
a namaluje verš.
Jezero leží v temně modrém světle
a v jezeře - ten zázrak! - na hlavě
si stojí sloupky bílé, zelené:
společnost vzácná stojí na hlavě,
na hlavě pije, píše na hlavě,
na hlavě plují plachty šatů jim,
na hlavě stojím tam i já, Li Po
a z porculánu malý pavilon.
 
Li Po
 

Věčná písmena

V bambusech,
čeřených větrem
před mými okny,
šumí vodopád.
Lupínek květů švestkových
za lupínkem
na sníh -
tak padají má písmena
na papír.
Oranží vůně
vyprchá,
jinění v slunci
pohasne -
jen písmena,
jež tady maluji,
jsou věčná.
to vím já:
 
Li Po
 

Příteli

Jako dvě hvězdy
ve vlastních drahách,
kroužíme každý
cestou svou.
Oko se nesetká s okem.
Dnes ale -
šťastná ty noci! -
jediná svíčka
nám oběma září.
Brzy, ó brzy
odplouvá mládí
šediví vlas:
přátelé mrtví,
kdopak vás sečte! -
Dnes mě však zdraví
tvůj, příteli, zrak!
Před lety, když jsem
opouštěl tebe,
bez ženy byl jsi -
dnes svítí děti
po tichém domě.S přátelskou tváří
vítá mě syn tvůj,
ptá se mne: poutníče,
odkud a kam?
Mošt pak mi přinesly
malé tvé děti:
trhaly v dešti
za noci salát
k talířku rýže.
Kdy se zas sejdem,
šedivý chlapče?
K útěše vypijem
deset dnes číší,
deset dnes číší
nezmate hlavu,
vzpomenem, chlapče
šedivý chlapče,
minulých let
a stisku přátelských dlaní.
Pij!
Zejtra už dělí nás hory,
dělí nás mha a dělí nás brány
nejistých budoucích let.
 
Tu Fu
 

Letní večer na horách

S lijákem proudným
večera chlad
na hory pad.
Za lesem záře -
ovlhlý měsíc
v zelené páře.
Nad smrky - zřídla,
dešťové vody
zpěněná zřídla
ze skal
se řinou.
Crčení vody nad krajinou.
V bambusů háji
nad rybníkem
pračky u došplíchaly.
Roj leknínů bílý
se uklání chvíli
rybáře veslu.
Ozáblý deštěm
oslněn leskem
podeštné chvíle,
chvěju se lehce
jak stéblo trávy
časínko zjara.
 
Wang Wei
 

V bambusovém háji

V bambusech nejsou lidé,
v bambusech sedím sám,
tu na loutnu zahraju tiše,
tu sobě zahvízdám.
Kdo, řekněte, lidé, kdo ví,
kde v bambusu sedím sám
a na východ srpečku luny
bambusem pozírám?
Wang Wei
Koliba na horách
Uťal jsem mladou břízu,
na stříšku přitesal,
přehršle vonných travin
do jejích skulin dal:
mlha, dneska jež bloudí
přístřeškem březovým,
možná že zítra už zkropí
dole tam krovy
cizích mi lidí
deštíkem vonivým.
 
Wang Wei
 

Zamilované místečko

Znám místečko: je to kámen
u jasného pramene.
Jinde mi nechutná víno
jako tam - jinde ne!
Jarní mi rozumí vítr :
zasype květu mne stem,
vrbovou větvičkou žehná
číšce mé nad pramenem.
 
Wang Wei
 

Pestré listoví podzimu

Podzimní větve vítr kloní;
dopil jsem džbán, je prázdný a zvoní :
na starých, zarudlých tvářích mých viz tu
nádherné barvy podzimních listů.
Listoví svítí jasně a rudě:
Kde jsi, mé jaro, barvami chudé!
 
Po Čü-i
 

Stáří

Podušku měkkou
tíží tvář má bílá.
Na loži stále -
neznat co je sen!
Život! Nic nedá,
život bere jen.
Tak, bez bolesti
být přece nemocen.
Na křehké skráni
studí jařmo let.
Hlas přívětivý
prázdnem neslyšet.
Na vápno vybělena
červeň líc:
lety, jež odplula,
jak údy těžké jsou
a srdce ještě víc.
 
Po Čü-i
 

Staří blázni

Stejně let a stejně běd,
stejně nouze, veselí:
my dva jsme se, kamaráde,
přece najít uměli.
Oko ještě leccos zhlédne,
ucho leccos zahlédne,
když se do něčeho dáme,
ať to svedou mladší -ne?!
Jarní den když k pití vyzve,
kdopak se nám vyrovná?
Když si švandu uděláme -
hned je vzhůru dědina.
Vypůjčit si koně cizí,
člun si vzít od pana Ce -
ten, kdo zasel, ať si sklízí! -
my jezdíme na loďce.
Sousedy to strašně trápí,
staří že jsme, veselí,
říkají nám staří blázni,
staří blázni: Po a Li.
 
Po Čü-i
 

Dopis ženy

Vážený pane, vaším vlastním sluhou
vracím dárek, který jste mi poslal:
obě perly. Děkuji vám, pane!
Chvěla jsem se, věřte - chvíli stála
rozrušeně před zrcadlem dlouhým,
když jsem viděla lesk chladný, matný
obou perel - a v tom lesku snila.
Jak se člověk zapomenou může!
Miluji přec svého muže, pane!
Též jsem z dobré krve - otcův zámek
tyčí se jak císařův a shlíží
spletí oken do svých starých zahrad.
Muž je milec císařův a dostal
kopí zlaté za své věrné služby ...
Jeho čest je mojí ctí též, pane.
Srdce, které miluje vás, sice
řeklo, že jste bez falše, a v úctě
na mne mysle, poslal jste ty perly -
nemůže to být však, neboť věrna
věrnému jsem muži; miluji vás,
můj pane, horce, ale slíbila jsem
už jednou věrnost pro celý svůj život.
Vezměte proto, miláčku, své perly
a vězte: slzami jsou vlhké,
které z očí na ně napadaly.
proč jste se mnou nesetkal se, pane,
než jsem, volna, věrnost darovala!
 
Čang Či
 

Kotvím za noci u Klenového mostu ...

Dozpíval pták
a měsíc zapadá.
Mží na hory
i na lada.
Rybářů ohně
zaplály -
a kleny nad řekou
vrhají hru stínů kmitavou
na mne a člun i smutek ospalý.
Slyš -
z chrámu Chanšan,
z husté zeleni,
(za městem Hu Su)
jasně zřetelně
zvonění táhne
zvonů půlnočních
a klouže přes člun,
mne a smutek ospalý.
 
Liu Č'ang-č' ing
 

Sněživá noc na horách

Pokleslo slunce ve tmy tenata
studená chýše sněhem zavátá.
Pes zaštěk u vrat: skrze sníh a tmu
se pozdní poutník vrací k domovu.
 
Liu Č'ang-č' ing
 

Horský domek

Stezičkou horskou
do výše stoupám.
Kde je jí konec?
Pramínek hrká
rozvernou píseň.
V listoví vítr.
Štěkají horští psi.
Světýlko domku
mezi sosnami
svítí
za mlhou podzimních mraků.
 
Lu Lun
 

Perlový závěs čárkuje ...

Perlový závěs čárkuje
luny terč chladný.
U okna stojím:
nepřišel nikdo,
nepřijde žádný.
U okna stojím -
zklamaná
panenka titěrná;
za mými zády
zhasíná zvolna
lucerna.
Šáteček slzy mé vypíjel
nezbylo po nich už sledu:
v šátečku praskají krystalky
jitřního, jarního ledu.
 
Liu Jú-hsi
 

Obora bílých jelenů

Vysoko chladně
stojí kol hory.
Shořívá večer.
Host cizích hor,
bloudí tu sám.
Nevím co dělají
v sosnových hájích
domácí lidé.
Vidím jen stopy
cest, kudy prošli
večerní rosou
jeleni bílí.
 
P'ei Ti
 

Pivoňka

Od východu vítr hladí
dlouhým tahem noc.
Mlha zdvihla se a pádí,
měsíc zapadá.
Hluboký stín domu chladí
pivoněk růžovou tvář.
Rozžínám lampu:
- Pivoňko, bdi -
ať kol tebe chvěje
se lampy mé kmitavá zář!
 
Su Tung-p'o
 

Jarní ráno

Nevidím v jarním spánku
vycházet denici;
slyším však: vítají ráno
v sadu mém slavíci.
Než svítalo, rokotal déšť tam -
ó poryvy větru! -
a vím, kolik před domem
opadlo květů!
 
Meng Hao-žan
 

Zaslech jsem divoké husy ...

Domov tam,
daleko tam,
mělo bys domů,
zbloudilé srdce!
Za cizí noci,
v podzimním dešti,
když nejvíc studil
smutku chladný van:
ve vysokém domě svém zaslechl jsem
křik divokých husí.
Právě přilétly.
 
Wei Jing-wu
 

Vzpomínka na přítele v podzimní noci

Podzimní noc -
já na něho myslí ;
verše ty skládám,
půlnocí chodím,
půlnocí chladnou.
V pohoří pustém
padají
šišky z borovic.
Ťukají.
Ty v dálce a tichu,
nejspíš jak já,
půlnocí chodíš i ty.
 
Wei Jing-wu
 

Klaním se mladému měsíci

Shrnula jsem
oken clonu,
dívala se
na nov měsíce.
Klaním se
mladý měsíci!
Seběhnu po stupních
do sadu dolů.
V sadě mém dole
neslyší nikdo
můj do šepotu
utajený hlas.
Jen severní vítr -
jak rozechvělá dlaň -
rozepíná šat můj i pás.
 
Li Tuan
 
Půlnoční ticho.
Souseda, přítele nemám -
daleko ve vřesu
chudý a sám.
Žluté je listí ;
před oknem v dešti
plihnou mé stromy.
Bledý svit lampy
tlí na holé lebi. -
Jak dlouho, jak dlouho
jsem na tebe čekal!
Jak krátkou se zdá mi
doba, cos tu!
Pozdravit tebe
skoro se stydím -
přece však, přece:
Bratře, buď zdráv!
 
Si-k'ung Šu
 

Probděná noc

Větrem se bambus houpá,
na kámen měsíc sed.
Do chvění mléčné dráhy
stín divoké kachny vlét.
Na naše shledání myslím,
víčka má míjí sen.
Zatím co radostí zpívám,
strak repot vzbouzí už den.
 
Han Jü
 

Chrám

Přestalo pršet
po noci a dni.
Šťavnatá, temná
barvo zeleni!
Vran nepořádný houfec
vyletěl
a na zvonici mezi stromy sed.
Dlouhý chrám stojí
něm a tich,
v celu se vrací
úsměvný mnich.
Den celý stojím
u vrat kláštera,
dívám se na sosny -
jak po kmenech
jim kmitá
stínů hra.
 
Li Ši
 

Daleko je měsíc domova

Z temného moře
vyrůstá měsíc.
V daleké zemi
teď rozkvétá též.
Láska svůj truchlí
daremný sen -
čeká na vzdálený večer.
Zhasínám světlo -
jasněji měsíc
svítí v mé hoře.
Noční šat oblékám -
chladné je jíní.
Ruce mé, ruce,
kterak jste prázdné,
říci to všechno!
Spánku, sen dej mi
o návratu domů!
Spánku, sen nemůžeš dát:
Mé toužení stále mě budí.
 
Čang Čiu-ling
 

Jaro na Západním jezeře

Poupě puká, poupě puká,
rudé stromy, vlhká luka,
slavíci a slavíci.
Racek bílým křídlem mává
modré vlny, mokrá tráva
v šikmém slunci jiskřící.
Hory jdou, květy jdou,
jaro blýská nad vodou -
bílé body, bílý bod.
Jara lesku, větru vání!
V slunci šikmém zapadání
za lodí se vrací loď:
bílý bod a bílý bod.
 
Hsü Jüan-čia
 

Chryzantémy

V nádheře pozdní kvetou chryzantémy -
zperlené šedou rosou natrhám ;
čistotu vaši nassát, chryzantémy,
sám k číšce vína svámi usedám.A slunce klesá, voli táhnou domů,
motýl si sed na číšky okraji.
Já ztratil svět hry, neklidu a shonu
a našel život, v kterém nehrají.
 
T'ao Jüan-ming
 
aneb, co si zpíval pan T'ao Jüan-ming
cestou domů, když složil v městě
svůj úřad
 
Domů, domů jde ta cesta,
domů pojedu, než býlí
zahradu mi zaplevelí -
dost jsem světu otročil!
Člunek lehce klouže řekou,
vítr nadouvá mi šaty:
- Poutníče, kam jde ta cesta? -
Soumrak nad krajem se snes.
Starou střechu vidím zase,
radost kroky okřidluje,
sluha na prahu mě vítá
a na prahu dětí křik.
Zahrada sic zarostlá je,
ale chryzantemy kvetou
jako kdysi. V ruce ručku
nejmladšího - vstoupím v dům.
Na stole je džbánek vína
číšku naplním a piju:
na svůj příchod poutníče!
Víno crká, patro chladí,
Břečťan po střeše se plazí.
Jižní okno do kraje!
Zahrada má bohatější
denně je a důvěrnější;
nikdo tady na má vrata
nezaklepe - sám jen s holí
bloudím, civím do modra.
Obláčky tam od hor táhnou
líně bez plánu a cíle,
unavení ptáci vklouznou
do hnízd, večer stíny hází,
domů půjdu, ale dříve
pohladím tvou kůru, sosno,
drsnou kůru rezavou.
 
Tak bych tedy byl už doma!
Samotě se budu učit.
Svět a já - my dva se k sobě
nehodím. Co mám hledat? -
Já nic přece neztratil!
Potlachat si mezi svými,
knížek pár a drobet hudby -
křehce plynou hodiny!
Sedlák přijde ke mně, poví,
že je na cestě už jaro,
západní že pole bude
bude nutno zejtra poorat.
Projedu se volným krajem,
zavesluju v modré loďce
utichlými rybníky.
Vylezu si na kopeček:
zelené a mocné duby,
z mechu kloktá pramínek -
roste to a plodí, stárne
podle míry, podle doby
docela tak jako já.
Čas že k odpočinku? - Aťsi!
Jakpak dlouho chtěl bych ještě
běhat tady po světě!
Starost život nezacloní.
Bohatství a moc? - co do ní!
Den můj už se přechýlil.
Oč se starat - Kampak spěchat?!
Za jasného rána vyjdu
v pole, hůl zabodnu, pleju
býlí, pole doorám.
Bůh už sotva bude ze mne -
na příznivý den jen čekám,
abych sám šel cestou svou.
Zatím veršů pár tu složím
u potoka v rosné trávě,
nebo vylezu si tuhle
na kopeček Tungkao,
zapískám si písničku.
Tak chci žít a tak chci umřít;
radostně brát, co vše přijde,
- mlč, mé příliš chytré srdce! -
za všechno, co dáš mi, nebe,
dík - a pár těch vršíčků!
 
T'ao Jüan-ming
 

  
Bohumil Mathesius
 
Czechoslovakia

 China poetry Czech Bohumil Mathesius

Return to the article list.