Navěky a znovu od začátku

Edited by Vacilando. Last updated 23. October, 2014.

V čase, kdy už i matka Země vráskaví léty, existuje konečně dokonalá utopie. Podle legendy lidstvo před miliardou let utržilo tvrdou lekci od agresivních vesmírných Nájezdníků, a tak se stáhlo zpátky do své kolébky. Celý zbytek lidstva žije za vysokými zdmi a pod umělou oblohou nesmrtelného gigantického města Diaspar, které je spravované moudrým a spravodlivým - centrálním počítačem. Jeho šťastní obyvatelé jsou rozmaznaní důmyslnými stroji, jež poslušne plní pouhá jejich myšlenkové přání; nemoci, strasti a frustrace už dávno neexistují. Láska se zredukovala na pouhý sex a slovo "dítě" upadlo v zapomnění. Obyvatelé Diasparu jsou nesmrtelní, třebaže se kvůli spravodlivosti vždy po tisíci letech poslušně odeberou do Paměťových bank města, aby noví (hnedka dospělí) obyvatelé mohli vyjít ze Sálu stvoření a počnout žít svůj n-tý život na tom samém místě. Diaspar, obrovský sebespravující automat bez vstupů a výstupů, s dokonalou recyklací materiálů i myšlenek. Dokonalá utopie, komunismus, stagnace.
 
Se vším se však počítalo. I se stagnací. Podle jakési dávné direktivy tvůrců Diasparu vyjde ze Sálu stvoření Alvin, jeden z Odlišných. Alvin za sebou netahá zástup duchů z předchozích životů a jeho mysl je tak oprostěna od strachu z prostoru, který brání ostatním žijícím obyvatelům co i pomyslet na svět "mimo" města. Mladík má v sobě ještě cosi z dobrodružné povahy lidí žijících na úsvitu věků. Odmítá slepě věřit legendám o Nájezdnících --- S vydatnou pomocí náhod (jako ostatně v celém příběhu) Alvin nachází jakési metro, které ho odveze do Lys, druhého sídliště lidí na Zemi, o němž diaspařané nemají ani potuchy. Život lidí v Lys je na rozdíl od Diasparu spjat s přírodou, a protože své děti vychovávají klasickým způsobem, jsou více lidští, ale nemohou být nesmrtelní. Alvina vřele přivítají a všechno mu ukazují, jenom verbální komunikace jim dělá jisté potíže, poněvadž mezi sebou se dorozumívají převážně telepatií. Lysané mu však chtějí zabránit cestě zpátky, protože netouží po kontaktu s Diasparem. Soustředěním všech myslí by se jim jistě podařilo vymazat jeho vzpomínky, kdyby Alvin mezitím nezískal mocného spojence - robota, který zažil ještě éru kosmických letů. Společně se vrátí do Diasparu, a potom už jde všechno jako na drátku. Robot vyjeví dějiny lidstva, oživí obrovskou kosmickou loď ukrytou v píscích řeřavé pouště a převede Alvina s jeho lysanským přítelem Hilvarem po centru Galaxie, nyní už dávno mrtvém. Tam se s nima spojí Vanamond, věčná inteligentní bytost existující ve formě čiré energie, vrcholní výtvor spojených kosmických civilizací. A Vanamond pak skládá zbytek mozaiky skutečných dějin lidstva.
 
Ukáže se, že tajuplní Nájezdníci jsou jenom pouhou báchorkou, která slouží spíš jako omluva pro svědomí lenivých diaspařanů. Ve skutečnosti se lidstvo spojilo s ostatními civilizacemi, aby spolu pracovali na nejdokonalejším projektu ve vesmíru - oprostění inteligence od těla. Vytvořili čistě energetickou bytost (což je v Clarkově dílech konečnou fází všech vesmírných civilizací - viz. Vesmírná odysea, Konec dětství), ale ta se jim vymkne z rukou a stvořitelé musí podobně jako doktor Frankenstein bojovat proti svému výtvoru. Obrovská bitva otřese Galaxií a Šílená mysl je bezpečně uvězněna v tajemné Černé hvězdě. Galaktické rasy pak poslouchají volání někoho ještě mnohem tajemnějšího z konce vesmíru, a následují ho i se svými planetami (...) Outsiderům zapomenutým na Zemi to však nijak nepomáhá - stojí před nima úkol vybudovat všechno znovu.
 
Slovíčko "diaspar" pochází z řečtiny a v naší řeči znamená cosi jako sémě nebo spóra. Snad byl Diaspar navržen jako sémě nové kozmické civilizace, která má po dlouhých eonech vyrůst na ruinách té předchozí, aby šla v jejích šlépějích. A Alvin je svérázná důmyslná pojistka. Naskýtá se však otázka - nač to všechno? Nač znovu opakovat práci předků, kteří už dosáhli všechno myslitelné, jenom spokojenost zřejmě ne? V Clarkových dílech jsme si již zvykli nacházet finální poselství, které korunují pouhý děj. Konec příběhu "Město a hvězdy" nám však neukazuje nic, je pouze vlastným začátkem na cestě nekonečnou Möbiovou páskou. Jenže ani po Clarkovi však nemůžeme chtít odpověď na jednu z věčných otázek: "Kam směřujeme?"... Clarke nechává otevřené i jiné otázky - spojí se jednou lidé ze Země se svými předky na druhém konci vesmíru a prospěje jim to? Co se stane se Šílenou myslí, která je nesmrtelná a autor naznačuje, že se jednou vyprostí ze zajetí Černé hvězdy?
 
Ale i když hlavní otázka zůstává nezodpovězena, spisovatel mě velice zaujal některými myšlenkami. Dlouhou miliardu let žijí dvě skupiny lidí na téže planetě bez toho, aby se stýkali. Dokonce se u nich vyvinou specifické odlišnosti (dlouhověkost, telepatie), které by případné spolužití podstatně znemožňovaly. Zřejmé však je, že kdyby se spojily, společně by získaly mnohem více. A tak autor nechá Alvina učinit spojení obou skupin navzdory jejich konzervativnímu odporu a obrovským problémům, které z toho vzniknou. Nekompromisně tak řeší dilema v prospěch pokroku.
 
Jiný zajímavý problém, se kterým se autor pohrává. Civilizace lidí stagnuje, protože lidi všechno mají a tak po ničem netouží. Jsou tvořeni a recyklováni, žijí tisíc let a v životě neudělají nic tvořivého. Položme si otázku - co by se bylo stalo, kdyby v programu nebyl zahrnut příchod Alvina? Vždyť jenom jeho ambice zpřed miliardy let způsobily, že Diaspar přestal běžet do kolečka. Co když lidstvo jednou skutečně nastoupí cestu nějaké formy dokonalé společnosti (stěží to však bude komunismus) a začne stagnovat - jenže žádný spásný Alvin naprogramován nebude? Možná si řeknete, že sama podstata člověka - bojovnost a touha po expanzi - to nedovolí. Clarke však říká: co když se po miliónech let změní právě ta "podstata" člověka? Snad právě pro tuhle znepokojivou myšlenku autor nelitoval času a námahy, aby přepracoval svůj vůbec první román "Proti pádu noci" do dokonalejší podoby "Město a hvězdy". Osobně si myslím, že to za tu námahu stálo. A netřeba snad ani dodávat, že dílo bylo bezpochyby také reflexií na události na východě. (Takže nejenom Orwell...)
 
Ke zpracování knihy mám dvě vážné výhrady. Jednak je to překlad Tomáše a Radky Jirkovských, který je aj pro nezkušené oko zjevně nedokonalý. (Proč román nebyl přeložen Zdeňkem Volným, stejně jako většina českých vydání Clarkových děl?) Druhá věc - "Město a hvězdy" bylo vydáno v nákladu pouhých 10,000 exemplářů, což je zatím nejnižší náklad Clarka v českém či slovenském jazyce vůbec (kromě samizdatů), a to se mi zdá být hlubokým podceněním zájmu čtenářů o Clarkovo dílo. Ješte i náklad slovenského překladu "Vesmírné odysey" ve vydavatelství Tatran, který byl malý kvůli již vydané české verzi, byl vyšší - 15,000 výtlačků. I jiné Clarkovy knihy měly v Laseru nízký náklad - 20,000 ("Konec dětství", "Světlo Země"). Pro porovnání: "Měsíční prach" (Odeon) 105,000, "Setkání s Rámou" (Svoboda) 130,000, "Zpráva o třetí planetě" (Práce) dokonce 130,500 kusů. Proč? To by snad mohla být jedna z dalších záhad Arthura C. Clarka.
 
Arthur Charles Clarke: Město a hvězdy, Laser, Plzeň 1992 (The City and the Stars, 1956). Překlad: Tomáš a Radka Jirkovští. Ilustrace (pouze na obálce): Martin Zhouf. Brožované, 207 stran, cena 39Kčs. Náklad: 10,000 kusů.
 
Recenzia napísaná pre československé vydanie časopisu Fantasy & Science Fiction (v Poprade, pravdepodobne v roku 1992), ktorá však nebola publikovaná, pretože medzitým zverejnili inú.
 

   
1992, Poprad, Czechoslovakia

 Arthur C. Clarke eternity future

Return to the article list.