Na zkušenou

Text: Tomáš Fülöpp, Naďa Rovderová. Foto: Peter Brenkus, Reflex 41 (4. října, 1993), str. 29, Praha, Česká republika

Vladimír Iljič Lenin měl být roztaven. Není.

Bylo, nebylo... V Popradu se kdysi před místní nemocnicí usadil pětimetrový Vladimír Iljič. Pravým okem pošilhával sestřičkám do šatny, levým nostalgicky hleděl do oken krčmy Slovenka a možná proklínal své bronzové nohy přikované k mramorovému podstavci. Kšilt čepice však neochvějně mířil vpřed a oči hleděli kamsi za horizont, kde včera ani dnes neuhádneš, co bude zítra...

Lidé znalí jeho prométheovského osudu se ho občas snažili rozptýlit dobráckým žertíkem. Do mohutné pravačky mu strčili nákupní tašku, bronzová bagančata natřeli na červeno, párkrát od nich vedly rudé šlápoty až ke deřím krčmy a vojáci z nedalekých kasáren je nad ránem museli drhnout ředidlem. Leč — všeho do času. Minula klidná léta boje o zrno a kolem začala zuřit demokracie. Jedna strana chtěla Voloďu vyhodit do vzduchu, jestliže nezmizí, druhá hrozila, že vyhodí do vzduchu kostel, pokud zmizí. Kostel zůstal na místě, Vladimír Iljič nikoli. Povalili ho na záda za plot Technických služeb, zdvižená levice vyčítavě mířila k nebesům a čekalo se na rozsudek. Přetavit na sto bust Vladimíra Mečiara, nebo na miliardu kancelářských sponek?

Vladimír Iljič čekal. Půl roku, rok, rok a půl... V létě 1992 si do jeho vyhřátého břicha nastěhoval potrhanou matraci a rozvrzanou židli místní bezdomovec. Zanedlouho jej četníci vystěhovali, ale vzápětí si Voloďu oblíbil další muž. Pětačtyřicetiletý Američan Lewis Carpenter na čas pohrdl rodnou hroudou a usadil se mezi slovenským kamením. Prý z lásky k dobrodružství, k "little bit of bryndza" a "all the krčmas in Poprad". Začal tu vyučovat angličtinu a sám se učil slovensky. A z lásky k umění nakonec Voloďu koupil. Za třináct tisíc dolarů — třikrát tolik, co nabídly železárny.

Obchod zprostředkoval inženýr Tono Danko, ředitel Správy tělovýchovných zařízení, jehož bratr pro šťastného kupce nějaký čas v Americe pracoval. "Město se Volodi chtělo zbavit už dlouho, ale s výjimkou železáren nikdo neměl zájem. Primátor tedy vyhlásil, že všechny peníze za něj dostane organizace, které se podaří Lenina prodat za víc. Koupili jsme si za ně favorita, počítač, nějaké drobnosti..."

Jednopokojový byt amerického mecenáše na popradském panelovém sídlišti už je mezitím prázdný. Jeho dočasný majitel se vrátil domů — do Seattlu.

Chce si tam postavit slovenskou kolibu a prodávat v ní přehamburgerovaným a překokakolovaným Američanům pravé halušky, ovčí sýr, slivovici a české pivo. Lenin má stát přede dveřmi a světaznalou levicí kynout hostům.

"V Americe nikoho ani nenapadne dojit ovce," vysvětluje nový majitel. "V Seattlu už je vyhlášená česká restaurace. A je o ni takový zájem, že si musíte objednat stůl několik týdnů předem. To by bylo, abych s mou slovenskou kolibou, ovčím sýrem a Leninem neuspěl."

Koupil jste ho za šestinu původní ceny, ale doprava do Rotterdamu a pak přes oceán... Není to laciná záležitost. Byl to vůbec výhodný obchod?

"Když mi Lenina poprvé ukázali a řekli, že ho město chce roztavit, přišlo mi to hrozné. Ať s komunismem souhlasíte, nebo ne, tohle je kus umění. Udělat takovou sochu je hodně složité. Vím to, můj otec byl tak trochu od fochu. Podle mě stojí víc, než jsem za ni dal. A někteří lidé také tvrdí, že Lenin měl na Slovensku zůstat. Pro další generace. Pro vaše děti. Možná Lenina jednou prodám Slovensku zpátky. Pokud budete chtít..."

Považujete poměry na Slovensku za tak nejisté, že by k podobné situaci opravdu mohlo dojít?

"Nevím. Podle mě slovenská vláda ruinuje zemi, zbavuje se schopných lidí a nesměřuje k demokracii. Ale s Leninem to nesouvisí. Důležité je, aby přežil. Protože tady nejde o komunismus. Jde o umění."